Není to daleko od Varšavy. Tak asi pět mil. A žije tam tak nějakých 3000 lidí. Téměř všichni muži mají tam pejzy a všichni jsou koželuzi. Příliš to tam nevoní.
Rim byl světec opravdu božský. Jednou po jídle položil hlavu na stůl a setrval tak asi půl hodiny. Zdálo se, že spí, ale nebyl to obyčejný spánek. Neboť znenadání pozdvihl Rim hlavu a zvolal: »Teď vím, že jídlo je opravdu veliká a vznešená věc!«
»Byl jsem právě v nebi před rajskou branou,« vypravoval. »Přišla tam duše jednoho světce, který před malou chvílí zemřel. Ten člověk se celý život postil, modlil a v Zákonu Božím hloubal. Bylo mu podle zásluh otevřeno. Vstoupil do ráje a byl přijat do lůna otců. Brána se opět zavřela. Nato přijela na zlatém voze, taženém dvěma páry běloušů, duše člověka docela obyčejného. Tentokrát se rajská brána otevřela dokořán a všichni světci a andělé Páně vyšli milou dušičku přivítat. Nebesští muzikanti jí zahráli nejkrásnější svatební pochod, jakého ucho pozemšťanů jaktěživo neslyšelo. »Kdo je tenhle velký světec?« tázal jsem se s podivem. »Proč nebyl ten prvý, který byl přece světcem skutečným, přijat stejně okázale jako tenhle obyčejný člověk?«
»Není to arci světec tenhle druhý a v službě Pánu Bohu se tomu předešlému nikterak nevyrovná,« zněla nebeská odpověď. »Byl to však přece jen řádný člověk, zákonů a povinností dbalý, a získal si nadto ještě veliké zásluhy. Hostil ve svém domě chudé nejen o svatém šabesu a o svátcích, jako každý, kdo něco má, činí, nýbrž i ve všední dny jísti a píti jim dával a za mák neskrblil. Kdežto onen první se neustále jen modlil, studoval a postil, najíst však nedal nikomu. Proto jsme ho také neoslavovali tak okázale jako toho druhého.« —
»Teď tedy aspoň vím, že je jídlo veliká a vznešená věc«, opakoval Rim.
