světnice zvědavě nahlíželi, reb Lejzr je však po každé zapudil mocným máchnutím své svaté pravice. Celé tři hodiny takhle oba světci mlčeli. Konečně reb Lejzr otevřel dveře a pravil netrpělivým chasídům: »Tak! A teď můžete vstoupit. Pověděli jsme si již všechno…«
Mendele mlčení nepřerušil. Vstal a mlčky putoval až do Pšischy. Když tam přišel, přivítal ho Svatý Žid s neobvyklou přívětivostí. Vyprávěl mu roztomilé příběhy a po každém na něj tázavě pohlédl, co tomu říká. Mendele neříká nic. Mlčí jako zařezaný. Na konec se ho mistr otázal přímo: »Mendele, kdepak ses takhle pěkně vyučil mlčení?« Mendele pootevřel ústa a užuž chtěl odpovědět. Hned si to však rozmyslil a — mlčel.
Verš biblické knihy Kazatel: »Obohacuje-li se člověk věděním, zvětšuje tím své utrpení« opatřil reb Mendele rozkazníkem. Tím nabývá tento verš v hebrejštině jiného smyslu. Zněl by potom v překladě asi takto: »Jen ať člověk stále obohacuje své vědění — třebaže tím zvětšuje své utrpení!«
Jednou dal reb Mendele žákům otázku: »Kde je Bůh?«
»Kde je Bůh? — To ví přece každé dítě! Bůh je všude.«
Reb Mendele zavrtěl svou moudrou hlavou. Nepochopili ho. Povídá:
»Je tam, kam se ho pustí.«
V našich srdcích, když Mu jich neuzavíráme.
Reb Mendele nedodržoval dob modlitby. Kdyby se byl modlil ranní modlitbu až v poledne, jako my belzští, dalo by se to ještě jakž takž i podle Šulchan áruchu ospravedlnit. Vždyť jsou beztoho v nebi už zvyklí, že Říše chasídů vysílá ranní modlitbu s malým zpožděním. Ale představte si, že reb Mendele —
