a jeho příkladem se ovšem řídili všichni kotští — se modlíval »ranní« třeba až k večeru! — Modlit se máme totiž netoliko duší, srdcem a ústy, nýbrž celičkým tělem, všemi jeho údy. To je samozřejmé. Víte, jak se při modlení na všechny strany klátíme, otřásáme, rukama máváme. Však už král David — mír jemu — řekl ve svých Žalmech: »Všechny mé údy praví, kdo je ti podoben, ó Pane!?« A právě proto, tvrdil reb Mendele, je nutno, abychom se modlili co nejpozději. Říkal, že všechny údy se neprobouzejí současně, a když ráno vstáváme, některé naše orgány prý spí dál. My chodíme, mluvíme, jíme a pracujeme, a ony, lenoši, stále ještě v nás dřímají. Probouzejí se prý třebas až odpoledne, ne-li teprve večer, když už zas jdeme spát. Chceme-li tedy opravdu se modlit všemi údy a všemi svými orgány, musíme prý pěkně čekat až do večera. Kotští byli ovšem s tímhle učením svého světce srozuměni. Představte si však, co takovému zlehčování našich starodávných předpisů o dobách určených k modlitbě říkali za hranicemi kotského království jiní chasídové!
Jednou si reb Mendele hned ráno vzpomněl, že tentokrát se bude modlit časně, ještě za jitřního šera, jak to má být. Už také byl připraven na cestu do modlitebny. Ve dveřích se však najednou obrátil, že prý ho napadlo zajímavé řešení jedné »Tojsfes« a že se musí na tu Tojsfes ještě rychle podívat, aby na ni nebyl nucen myslit při modlitbě. Rušilo by to prý jeho zbožné myšlenky. Víte však, co jsou Tojsfes!? Tyhle drobné poznámky k Talmudu, které jsou čím kratší tím nesrozumitelnější, tím těžší. Pravé křížovky. Co komentářů už bylo k těmhle středověkým glosám Talmudu napsáno! Zkrátka nechal reb Mendele dveře jizby otevřené, vrátil se, uchopil příslušný svazek Talmudu, otevřel jej na patřičné stránce a zahleděl se na svou glosu. Byla na štěstí docela krátká. Bude s ní jistě ihned hotov. Možná, že ji také znáte.
