pražský Veliký rabi Lev učitelem Mendelovým. Kdo znáš dobře spisy Velikého rabiho Lva, zamysli se nad výroky reb Mendela a poznáš, že je tomu skutečně tak. Vždyť také jeho zásluhou studují v tom dalekém kotském kraji spisy našeho staropražského autora podnes pilněji než kdekoli jinde ve světě. Reb Mendele totiž říkával, že pravý chasídský člověk má mít dva učitele. Jednoho živého, druhého — mrtvého. — Reb Mendele nerad mnoho mluvil. My, lidé obyčejní, vyptáváme se každého neznámého: »Fin vant zent ir? — Viazoj hajst ir?« (Odkud jste? Jak se jmenujete?) Reb Mendele se ptával jen takhle:
— »Fin?« (Ze?)
— »Viazoj?« (Jak?)
A tomu musil každý rozumět…
Kdosi se v učebně modlil modlitbu Osmnácti požehnání. Tuhle modlitbu se všichni modlíme tiše, s očima zamhouřenýma a s rukama na prsou složenýma, ať už bez hnutí stojíce nebo tělem zmítajíce, ale vždy jen šeptem a nic k ní nepřidáváme! Ten člověk se však modlil hlasitě a při tom neustále k Pánu Bohu volal: »Tateňu, tateňu — tatíčku, tatíčku!« Jeden žák chtěl ho, hňupa, napomenout, aby s tím přece už dal pokoj. Reb Mendele však žáka zadržel řka: »Jen ho nech! Bude to říkat tak dlouho — až to bude pravda.«
Rozdíl mezi lenochem a člověkem rozvážným stanovil reb Mendele takto: »Oba se svým chováním zevně velice podobají. Nežli něco udělají, uběhne vždycky notně času. Jenže u obou to má zcela rozličný důvod. Rozvážnému každé rozhodnutí dlouho trvá právě proto, že, co dělá, si nejprve jak náleží rozvažuje. Kdežto lenoch je tak líný, že ani uvažovat nechce.«
O jednom známém učenci se reb Mendele vyjádřil, že prý je to »rabín v kožichu«. Jak to? — Inu takhle: »Proti zimě lidé bojují buďto tím, že si doma zatopí, anebo se jí brání kožichem. Kdo proti ní bojuje,
