Pšischy, Alexandry nebo Gery nepodobají se zlosynům sodomským ani dost málo. Jsou Židé jako my, »cudní, soucitní, milosrdenství prokazující« jako my. Jenže mají podivnou životní filosofii. Velmi originální. Říkají, že zdvořilostmi a laskavým zacházením se stávají lidé domýšlivými, a že tedy laskavost a přívětivost jsou ctnostmi toliko domnělými a jejich cena prý je velmi problematická. Vždyť jimi přivádíme vlastně člověka k morálnímu úrazu, k hrdosti a pýše, neřestem to ze všech nejhorším. Je tudíž v zájmu věčného blaha našich bližních, abychom s nimi zacházeli co možná nejhruběji a abychom nebyli k nikomu příliš laskaví a zdvořilí. Naopak, čím je kdo větší krobián, »tím víc je pochvaly hoden«.
Proti téhle logice nelze arci nic namítat. Ani s hlediska jemné etiky libávičských chabadníků ne, neřku-li nás, belzských chňaků. Je však tisícero jiných příčin, které mohou právem vzbuzovat všeobecné pohoršení. Považme, že v Kotsku si o svátcích drobívali macesy do kávy nebo do polévky, což by přece u jiných chasídů neudělal ani ten poslední« a nejhorší, a považme také, že milé Baal-Šemovy knedlíčky z tlučených macesů, které my ostatní chasídové jídáme teprve až osmého, posledního dne svátků, jídávali oni, kotští, hned už prvního svátečního večera, takže na ně tenkrát v Belzu zcela právem razili známé okřídlené slovo: »Myslí na knedlíčky a ne na zbožné povídání o svobodě a Spáse…«
Jednou prý se kotští usnesli, že celé tři dny si nebudou ovinovat modlitební řemínky. Prý aby viděli, jaké následky to bude mít ve světovém dění. Není mi známo, jak pokus dopadl a jaké měl následky. Pochybuji však, velmi pochybuji, že takové rouhavé pokoušení Pána Boha je vůbec možné. Ale kdož ví?! Zlí jazykové dokonce tvrdí, že prý kotští cha-
