sídové pojídali maso hus násilně cpaných šiškami či kukuřicí. Ale to už snad je opravdu jen lichá pomluva. Byli by mi to pěkní chasídové!
Abychom se trochu vyznali v té kotské tlačenici, je třeba, abychom si narychlo zopakovali genealogii kotských světců. Víme už, že náš svatý rebe reb Šmelke z Mikulova měl žáka jménem reb Mojše Jíde Lejb ze Sasova. Nuže, žákem svatého reb Mojše Lejba sasovského byl Svatý Žid. Svatý Žid — jenž také ovšem dojížděl k svatému Jasnovidci lublínskému a k svatému Kazateli kožnickému — měl opět žáka jménem reb Binem. Reb Simche Binem z Pšischy. Jeho žákem byl pak reb Mendele z Tomašova, pozdější rabi v Kotsku. Žákem reb Mendeleovým byl konečně reb Íče Majr, též moudrý Rim nazývaný, slavný rabi z Gery. To nám zatím stačí.
O svatém rebe reb Šmelkeovi jsem vám už vyprávěl onehdy. Teď vám tedy povím také něco o tom jeho žákovi, svatém reb Mojše Jíde Lejbovi ze Sasova, aby nás chránilo Světlo jeho zásluh. Víte, je to ten, co tenkrát plul se svatým rebe reb Šmelkem přes Dunaj v díži. Mojše Lejb býval veselý hoch. A veselý hoch má rád veselé kamarády. Když se nemusil učit, hrál si s nimi a skotačil. Tatík to nerad viděl, ale nic neříkal. Povážlivější však už bylo, když se Mojše Lejbíček jednoho dne vyjádřil, že prý se mu nová cesta k Pánu Bohu, jak ji chasídové po všech krajích Polska tehdy hlásali, docela zamlouvá. A což teprv, když se jednoho dne synek z čista jasna sebral a odešel z domova. Ale ne snad na nějakou vysokou talmudskou školu, na nějakou tu »ješíve« do Vilny nebo do Lvova, což by byl otec konec konců docela rád viděl, nýbrž — a to právě bylo to strašné — — do Mikulova. Ano, do Mikulova, k svatému rebe reb Šmelkeovi. Tatík doma láteřil jen což. Nejdříve si usmyslil, že se k synovi už nikdy ani znát nebude. Taková ostuda! Syn řádného talmudisty sprostým
