nosti, přívětivosti a zdvořilosti nic pod sluncem nevyrovná.
Ale kotští? — Pane Bože, jsou to krobiáni!
Jako by duše kotských nebyly ani stály tehda za onoho časného rána u hory Sinaj, když nám Pán Bůh kázal pravidla zdvořilosti a slušnosti, prve než nám dal svůj Zákon svatý. A jako by se tihle kotští vůbec nikdy neučili »Derech erec«, oné části Talmudu, jež celá pojednává o zdvořilém chování.
»Šúlem alejchem«, což je přece pozdrav míru a pokoje, vám v tom Kotsku řeknou takovým hrozným hlasem, že budete myslit, že vás proklínají. Poprosíte-li o chléb a sůl, předhodí vám to skoro jako psovi. A jestliže si jednou postěžujete, že v chlebu byly otruby, nebo že byl plesnivý, či sušený slaneček že nebyl vlastně slaneček, ale podešev, kterou přece není možno rozkousat, anebo když si postesknete, že v kaši byly mezi jiným také cvočky, ano prosím: cvočky! buďte ujištěni, že si postěžujete jen jednou a že jen jednou si postesknete. Po druhé se o to už nepokusíte nikdy. Také se raději nikoho neptejte — až budete bloudit bulváry města — kudy se dostanete do učebny! Se zlou byste se potázali. A až konečně v té milé učebně budete někde v koutku státi a v tiché modlitbě před Pánem Bohem vylévati žal srdce svého, buďte jisti, že do vás někdo znenadání tak nehorázně vrazí, že se rázem octnete až v druhém koutě domu Božího. A nebudete smět ani ceknout.
Při tom všem si však nemyslete, že nejste mezi chasídy, ale snad někde mezi násilníky sodomskými. Ti ovšem pomazali nevinné děvče medem a vydali je na pospas včelám jen za to, že dalo žebrákovi doušek vody a tím se prohřešilo proti zvráceným zákonům sodomským, které zapovídaly konání dobra a kázaly zlo a neplechy — jak nám Talmud vypravuje. Nikoliv! Vážení občané Tomašova, Kotska,
