se tu, mladíci nezkušení, dopustili nerozvážného kroku, který se jim stal osudným. Aby nabyli jistoty, že budou osvobozeni a již brzy propuštěni z krutého vězení, nabídli gubernátorovi Vasilčikovi tisíc pět set rublů ve zlatě — věc tehda na Rusi obvyklá. Ale Vasilčikov na ně udělal trestní oznámení. Částka nebyla ani zdaleka podle jeho důstojnosti a nenávist k Židům větší než lačnost po penězích. A tentokrát byli oba mladíci odsouzeni. Ovšem pro úplatkářství. Byl jim vyměřen strašný trest: tisíc pět set ran knutou. Rozsudek byl přes všechny přímluvy a intervence proveden v plném rozsahu. Nazí byli hnáni řadami, »ulicemi«, kozáků, kteří je nemilosrdně bičovali. Ani ránu jim neslevili. Jen jedné milosti se jim dostalo. Že totiž jakožto rabínští synkové směli si na hlavách ponechat malou čapku »jarmelku«, protože chůze s hlavou nepokrytou je nám hříchem. Vypravuje se, že jednomu z nich čapka při bičování spadla, což zpozoroval teprve později. Nechtěje hřešit dlouhou chůzí s hlavou nepokrytou, vrátil se pro svou jarmelku dobrovolně ještě jednou pod knuty kozáků.
Podle znění rozsudku měli být po vykonané exekuci oba provinilci vyvezeni na Sibiř. To se však už nedalo provésti. Zůstali ležet na zemi v tratolišti krve. Cáry masa jim visely s těla. Ani se nepodobali lidem, k obrazu Božímu stvořeným. Mužíkům, kteří celé podívané přihlíželi, zželelo se zmučených Židů. I zabili dva skopce a do jejich ještě horkých krvácejících koží oba raněné zabalili. Takovéhle bití knutou ještě nikdo nikdy nepřežil. Vnuci svatého reb Pinchesla korického však zůstali na živu a uzdravili se.
Byli později převezeni do Moskvy. Manželka mladšího, Pinchesa, přijela za mužem. Když popatřila do té utrpením strašlivě znetvořené tváře — skonala na místě raněna mrtvicí.
