Napravení, jež světcové duším mrtvých udělují — o hříšnících říkáme i za živa, že jsou »mrtví« — je zvláštní magická operace, tajemný zásah ‚třetí‘ duchové ruky kabalistovy do útrob choré duše; zásah, jímž jsou neřestmi pokřivené její orgány napraveny. Takovému napravení říkáme »tykn«.
Celý život svatého Lublínského je vyplněn bojem s mocnostmi Zla. A jeho svatým zvykem bylo prodlužovati co možná mír šabesu. Neboť svatý šabes světiti jsou povinni i ďáblové. Pokud šabes trvá, nesmějí v pekle trápit duše nebožtíků. Milé dušičky mají v ten den volno.
Když se chýlí svatý šabes ke konci, zasedáme za večerního šera ke třetí, mystické hostině šabesové. Jakmile vyjdou hvězdy, povstáváme od stolu k večerní modlitbě, při níž se loučíme s královnou šabesem. V té chvíli se vracejí duše zatracenců k svým mukám.
Svatý Jasnovidec sedával u třetí hostiny s lublínskými chasídy dlouho do nedělní noci. A pokavad v Lublíně nevstali od stolu, nemohli čerti v pekle znovu zahájit svou nekalou činnost.
Však také jednou, když svatý Lublínský prodloužil šabes nezvykle dlouho a seděl s chasídy u stolu ve tmě ještě po půlnoci, nemálo vyděsil ďábel lublínské chasídy. Aby ukázal, že povinnost jej volá, že již musí své dílo opět započít, zabušil svatému Lublínskému na okno…
Svatý Jasnovidec předpověděl, že den jeho úmrtí nebudou chasídové oslavovat jako úmrtní dny ostatních světců. Řekl, že o jeho výročí nebudeme nikdy zádušních světélek rozsvěcovati aniž kořalky popíjeti.
Poslyšme, jak se jeho předpověď splnila.
Velké město je Lublín. Veliké, převeliké. Není v něm
