klidu a míru jako ve venkovských sídlech jiných světců. Celý Boží den ruch a shon. Jen noc přináší trochu uklidnění. Ovšem jen nám, lidem obyčejným. Světci si odpočinku nedopřejí. »Učenci nemají klidu ani v tomto světě, ani v budoucím« — jak Talmud praví. A ty lublínské domy! To nejsou žádné chyšky nás vesničanů. Dvě patra mají, i tři! Také svatý Jasnovidec bydlil v takovém vysokém domě. A v podkroví k tomu. Z malé předsíňky vejdeš přímo do jizby svatého Lublínského. Jiného východu jizba nemá. Oknem jizby vidíš na dvůr. Však jsme o tom okně už slyšeli. Víme, že k němu přilétaly duše zemřelých a prosily tam svatého Lublínského o napravení. Lépe však učiníš, když k oknu nepřistoupíš a dolů do dvora se ani nepodíváš, nejsi-li zvyklý pobytu v městě. Je to nesmírná výška. A jsi-li unaven, rozčilen nebo přepracován, láká tě ta hloubka jako měkký hlas krásné ženy. Nejraději bys střemhlav skočil do hlubiny, abys, bláhový, nalezl věčné zapomnění v chladném objetí prázdnoty. Však znáte takové okamžiky. — — —
Patnáct let bydlel svatý Lublínský v oné jizbě a oknem se nikdy dolů na ulici nepodíval.
Jenže svatý Lublínský se rozhodl, že zlomí odpor satanův a přivede na svět mesiáše. Při magických přípravách, které proto konal, musil být dnem i nocí střežen některým ze svých nejoddanějších lidí. Tak sám ustanovil.
Osudné noci — byla to noc svátku Radosti Zákona — připadla úloha strážce jeho vlastní manželce, paní Bejle, která muže beztoho nikdy nespouštěla s očí. Hodiny bdění míjely a všechno bylo stále v nejlepším pořádku. Nic neobvyklého se nedělo. Najednou se však ženě zdá, že slyší v předsíni pláč. Ano, nebylo pochyby, plakalo tam dítě. I chce se žena podívat, které dítě tam pláče. Hned si však uvědomuje, že nesmí manžela nechat ani okamžik o samotě. Než
