»A myslíš, že mně nechutnají slova modlitby stejně sladce jako tobě? A přece je nepolykám.«
»Nemůžete! Neboť vaše modlitba je — oheň!« odpověděl svatému Jasnovidci žák.
Ve svaté obci lublínské žil jeden veliký hříšník. Mohl-li kde nějaký pěkný hříšek spáchat, nikdy nelenil. Největší radost měl, byl-li uveden v pokušení a mohl mu podlehnouti. Svých zlých skutků nelitoval a neřesti jej těšily.
Vy byste takovému člověku zajisté ruku nepodali, slova byste s ním nepromluvili a zdaleka se mu vyhnuli.
Ne tak svatý Lublínský. S nikým se tak rád nebavil jako s tímhle prostopášníkem. Kdykoliv jej přišel navštívit, vždycky ho přivítal s větší radostí než největšího světce.
Chasídy to hnětlo.
»Je to vzácný člověk a zasluhuje, abychom se mu obdivovali. Neznám druhého člověka, který je neustále tak vesel jako on,« poučil žáky svatý Jasnovidec. »Vězte,« pokračoval, »že Pokušiteli, když svádí člověka ke hříchu, nejde ani tak o to, aby ubožák hřešil, jako spíše o onu známou skleslost, výčitky svědomí a smutek duše, jež se po hříchu dostavují. Těch se chce Pokušitel dobrati. Neboť smutek je nejhorší zlo na světě. Zlo, jehož se máme povždy vyvarovat. Tenhle hříšník se však pro své hříchy nikdy nermoutí a žije v radosti a spokojenosti neustálé.«
Očití svědkové potvrzují, že viděli svatého Lublínského na procházce s nebožtíkem. Většinou však k němu přilétaly jen duše nebožtíků. Přilétávaly k oknu jeho jizby a tím oknem mu podávaly svá »kvitlach« i s dary. Prosily ho, aby jim aspoň po smrti udělil »napravení«.
