opačný. Obzvlášť talmudista, jako Železná hlava. On, pouhý žák, znal přesně jedno místo v komentáři k Talmudu, z něhož byla nesprávnost názoru vrchního rabína zřejmá.
Železná hlava byl sice odpůrcem jeho milovaného učitele, ale zahanbiti jej, učence, žák Lublínského přece nechtěl. I vyňal z rabínovy knihovny příslušný oddíl Talmudu a dělal, jako by v něm hloubal a o spor se nestaral. Soudcové užuž chtěli vynésti rozsudek, když tu žák přistoupil k Železné hlavě a žádal o vysvětlení jakéhosi nesrozumitelného místa v komentáři. Rabín jej odbyl řka, že na to není teď kdy. Ale žák se nedal a strčil otevřený foliant Železné hlavě pod nos. Chtě nechtě se reb Azríl do knihy zahleděl — a porozuměl. Pře byla vyřešena podle práva a spravedlnosti.
Svatý Jasnovidec přivítal žáka s velikou radostí. Řekl mu:
»Vykonal jsi velmi bohulibý skutek. Věz, že ti tři, žalobce, obžalovaný i Železná hlava, jejich soudce, byli na tomto světě již devět a devadesátkrát. V každém životě měli ti dva tuto při a po každé byl tenhle rabín jejich soudcem. Vždycky se však zmýlil a rozsoudil je nespravedlivě. Znovu a znovu se musili všichni tři zroditi, pokud jejich věc nebude vyřízena podle Zákona. Nyní se tak stalo. Tvou zásluhou jsou vykoupeni z »gilglu«, věčného kolotání.«
Jedni tvrdí, že Železná hlava ve svatého Lublínského před svou smrtí přece jen uvěřil a spasen jest. Jiní však říkají, že vytrval ve své zatvrzelosti. Jakož je v Talmudu psáno: »Hříšníci ani na prahu Pekel se nedávají na pokání.«
Jednomu žákovi vytýkal svatý Lublínský, že slov modlitby nevyslovuje, jak náleží. Že je »polyká«.
»Polykám je, protože jsou sladší než med,« vymlouval se chytrý žák.
