Přišly svátky a sta zbožných se tísnilo v synagoze. Svatý Lublínský vystoupil na povýšené místo »balmemr«, s něhož se předčítá slovo Boží. Dav se ztišil v očekávání, že světec bude kázati.
Svatý Lublínský však nekázal. Řekl jen to, o čem byl vždy přesvědčen a co nyní od něho »Ázrnr Kop« požadoval. Řekl, že není cadýkem, aby si nikdo nic takového o něm nemyslil. A řekl, že je člověk hříšný, jako všichni, ne-li hříšnější.
Účinek jeho slov byl neočekávaný.
»Slyšíte, jak je pokorný?!« volali jedni.
»Viděli jste kdy takovou poníženost?!« divili se druzí.
Jestli dosud putovali chasídové do Lublína po stech, putovali od nynějška po tisících.
Zklamání Železné hlavy bylo veliké.
— »Teď musíš lidem ukázat, že nejsi tak skromný a ponížený, jak si o tobě myslí. Potom bude pokoj. Prohlaš tedy o sobě plnými ústy, že světcem jsi!«
»Nikdy!« odpověděl svatý Lublínský. Že jsem světec, o sobě nikdy neřeknu. Neboť lhát nechci…«
Brzy poté pravil svatý Lublínský jednomu žákovi:
»Měl by ses jít podívat, jak se vede vrchnímu rabínovi.« Ještě téhož dne se odebral žák k Železné hlavě. Přání jeho božského učitele, jenž jevil taký nepokoj o blaho nepřítelovo, mu bylo arci poněkud divné. Přišel k Železné hlavě před odpolední modlitbou.
Po modlitbě se dostavili k vrchnímu rabínovi dva muži k soudu. Rabín a jeho dva přísedící, všichni tři znalci talmudského práva na slovo vzatí, vyslechli obě sporné strany, načež je vykázali ze síně, aby se poradili. Vrchní rabín, jehož slovo bylo rozhodující, přikláněl se k straně žalobcově. Žáku svatého Lublínského však bylo od počátku zřejmé, že pravdu má obžalovaný. Nechápal, jak někdo může mít názor
