děli však také, že svatý Lublínský nemluví nikdy naplano.
Chodili městem, až přišli k tržišti. Už z dálky slyšeli veselou hudbu a zpěv. A brzy spatřili i našeho milého vozku. Tancoval a skákal jako posedlý.
»Chtěl jsem se trochu pobavit,« vypravoval jim na dotaz. »Šel jsem tedy na trh. Měla tu být »chasine« (svatba; odbývá se vždy pod širým nebem). Jenomže nevěsta, sirotek, neměla pro ženicha na obvyklý svatební dar: na modlitební plášť. Ženichovi rodiče nechtěli proto k sňatku dát svolení a v poslední chvíli zabránili oddavkám. Bylo z toho Boží dopuštění. Nevěsta chudinka plakala, až mi jí bylo líto. Je to hrozně smutná věc, když se děvče nedostane mládenci, po němž dlouho touží. Tak jsem tedy vzal peníze, které jsem od vás cestou vydělal, koupil jsem pěkný »talis« (modlitební plášť), pravý turecký a daroval jsem jej nevěstě pro toho jejího ženicha. A tak se ti dva přece jen za sebe dostali. Kdo by z toho neměl radost?«
To řka jal se znova křepčit, až se země otřásala. O naše milé chasídy se dál nestaral. Však už také pochopili slova Jasnovidcova, že nad jménem toho člověka je veliká zář. Opravdu, veliká zář.
Celý Lublín věřil ve svatého Jasnovidce. Celý Lublín, jen vrchní rabín zůstal zatvrzelý, ač byl jeho příbuzný. Nazýváme ho s právem »Ázrnr Kop«, »Železná hlava«. Jmenoval se vlastně Azríl Horovic.
Vytýkal svatému Lublínskému, že prý šálí lid. Že udržuje o sobě pověst světce, ač prý jím ve skutečnosti není.
— »Co však mohu dělat, aby mě za světce nepovažovali?«
— »Můžeš přece o sobě veřejně prohlásit, že nejsi světec, že jsi člověk docela obyčejný, jako jsme všichni.«
