čete požívati. Je »tréf«, zakázané. Řezníkovi tím vzniká namnoze značná ztráta. — Kdysi před svátky přišel k svatému Jasnovidci řezník, který měl velikou starost. Což bude-li dobytek, který vede na porážku, prohlášen po zaříznutí za »tréf« a nebude-li se maso smět jíst?«
»Vyhotov písemný seznam svého dobytka!« nařídil mu svatý Lublínský. »A u každého kusu udej jeho zevní popis!«
Řezník učinil, jak mu nařízeno.
Svatý Lublínský se zahleděl do seznamu a po krátkém přemýšlení pravil:
»Ten a ten kus bude jistě »tréf«, ten a ten bude naproti tomu zcela určitě dobrý, »kóšr«. O ostatních ti nesmím ničeho pověděti. Neboť nepravidelnosti, které na jejich vnitřnostech budou nalezeny, budou takového rázu, že košerák bude na rozpacích. Nebude vědět, jsou-li kusy tréf nebo kóšr, a předloží je místnímu rabínovi k odbornému posudku. Rabínský posudek má však ráz rozsudku soudního. Nesmím jej tedy předbíhati jasnovideckou předpovědí.«
Když byl dobytek zakošerován, ukázalo se, že Jasnovidec měl ve všech třech skupinách pravdu. Ani v jediném případě se nezmýlil.
Několik chasídů jelo do Lublína. Když tam přijeli, žádal je vozka, aby předložili jeho »kvitl« svatému Jasnovidci. On sám prý k němu jít nemůže. Chasídové svolili. Napsali si jméno vozkovo a jméno jeho matky a předložili kvitl svatému Lublínskému.
»Velikou zář vidím nad jménem tohoto muže,« pravil svatý Jasnovidec, nemoha s kvitlu takřka ani oči odtrhnout. »Velikou zář!«
Chasídové se nemálo podivili slovům světcovým. Znali vozku dobře. Věděli, že je to člověk zcela všední, že nevyniká ani zbožností ani učeností. Vě-
