všichni umyli. Všichni jedli macesy a hořké byliny, a všichni také vypili čtyři číše vína, jak Zákon káže. Nemodlili se však. Jen maďarsky se bavili, smáli a maďarské písničky zpívali. Žáci ovšem slovu nerozuměli. Neboť »tútriš«, to jest maďarsky, neznali. Vždyť přece byli z Lublína.
Však si jich také nikdo nevšímal. Nerušeně si mohli pěkně přečíst celou »Hagádu« i na konec tu povídku o jehňátku, jež otec koupil za dva šestáčky, a jak ta kočka milé jehňátko zakousla, jak kočku sežral pes a psa zabila hůl. Tu zase spálil oheň a byl za to uhašen vodou. Vodu pak vypil vůl a toho řezník zakošeroval a řezníka zakošerovala Smrt a Smrt nakonec odstraní Bůh, pochválen budiž! A tak přece ti milí žáci si celou Hagádu přečetli a tím jehňátkem skončili jako každého roku činíváme. A také ti hosté se už zdvihli a s rabínem loučili. Teď se ta dáma také obrátila k žákům a s čarovným úsměvem na rtech se jich cosi tázala. Zdali jsou spokojeni, či zda se jim to líbí, nebo něco takového. Oslovila je jistě jen tak ze zdvořilosti. Takové vznešené dámy podobně mluvívají.
Žáci se nezmohli na odpověď. Tak byli zmateni. Vždyť si teď zaboha ani nevzpomenou, jak to k nim vlastně mluvila. Maďarsky asi sotva. To by jí přece nebyli vůbec rozuměli.
Byli rádi, když bylo po svátcích a mohli se vrátit do Lublína. Tak neveselých svátků jakživi nezažili. Čímpak jen se tolik prohřešili, že je za to jejich svatý učitel takhle ponížil a do téhle Tatarie poslal.
»Bláhovci!« přivítal je svatý Jasnovidec se smutným úsměvem. »Kdybyste byli na otázku, zdali jste srozuměni, přisvědčili, byli byste tím přivodili na svět věčnou Spásu. Neb vězte, že ti tři, které vám bylo přáno spatřiti, byli praotcové Abraham, Izák a Jakub, a ona královna byla sama Svatozář velebnosti Boží. Od vašeho »ano« záviselo příští Mesiášovo,
