a pronesl první slova pobožnosti, jak od pradávna zvykem:
»Toto jest chléb bídy, který pojídali otcové naši v zemi egyptské. Kdo hladov, nechť vstoupí a jí s námi! Kdo chudý jest, nechť vejde a slaví s námi svátek Osvobození! Letos ještě zde, napřesrok však už v Zemi izraelské. V tomto roce jsme ještě otroky, v roce příštím budeme však již jistě lidem svobodným.«
Jen ta slova rabín dořekl, když tu v tom okamžení slyší žáci, jak venku zastavil povoz a nežli se nadáli, vstoupili do světnice noví hosté. Lidé příliš zbožní to asi nebyli. Jestliže to vůbec byli také Židé. Vždyť přijeli povozem již po východu hvězd! Tedy již o svátku. A ve svátek je nám přece jízda zakázána. Rabín a jeho žena je však přivítali jako staré dobré známé, s velikou radostí, ba s úctou. Žáci zbledli. Neboť stáli tváří v tvář třem statným maďarským důstojníkům v stejnokrojích a ještě k tomu ke všemu též nějaké dámě. Byla velmi krásná. Jak ta Šulamit z písně Šalamounovy. A jak pěkně byla oblečena! Bělostný šat z jemného mušelínu zahaloval jako obláček její postavu, ztepilou jako palma. Na vlasech jako noc černých, které se jí v bohatých vrkočích vlnily až po pás, měla upevněn nádherný zlatý diadém, na němž zářily perly, rubíny a diamanty jako nejkrásnější hvězdy nebeské. Rajská vůně žáky ovanula. Málem byste řekli, že to do Káleva přijela tenkrát na ty svátky nějaká královna. Ovšemže žáci sklopili ihned zrak. Ani za nic by nebyli popatřili v tvář ženy. Co uviděli, viděli jen mžiknutím oka.
S touhle společností byli žáci nuceni zasednouti k séderu, který byl přivítáním příchozích na chvilku přerušen. Byla to však tenkrát pobožnost prapodivná.
Modlitební knihy velkonoční, »Hagády«, neotevřel ani rabín ani rebecn, ani ti hosté. Pravda, ruce si
