zlu, utváříme levici Boha-Člověka. Nepohlížíme-li na ošklivé věci, tvoříme Jeho oči. Nepopřáváme-li sluchu lžím, tvoříme Jeho uši a podobně. To od nás Bůh žádá a to si máme uvědomiti, abychom povždy dobré konali a nehřešili, AMEN.
Svatý Jasnovidec vyslal kdysi z Lublína dva žáky na dalekou cestu do Maďarska. Ne do Íhelu! Až do Káleva u Debrecína. Nařídil jim, aby tentokrát světili svátek Pesah nikoli doma v Lublíně, nýbrž tam u kálevského rabína. Jmenoval se reb JICCHEK ÁZIK TOUB.
Celý měsíc byli žáci na cestě. Když do Káleva dorazili, byl již předvečer svátku. V domě rabínově byli vlídně přivítáni. Jaké však bylo jejich zklamání! Rebecn, chci říci paní rabínová, nebyla oděna, jak se sluší na cudnou dceru izraelskou. Byla vám vyšňořena jako křesťanka. Rabín sám neměl na sobě rabínskou řízu, ale byl oblečen šatem docela obyčejného sedláka. V ruce držel ještě k tomu bič.
Nadešel svatý večer. Všichni zasedli k sváteční hostině velikonoční, k tomu našemu »séderu«. Na stole v stříbrných svícnech planuly svíce a ležely tři macesy, sněhobílým ubrouskem přikryté. V pohárech se perlilo pravé uherské víno. Hořké byliny, kost v popeli spálená a velkonoční vajíčko, petržel, rozstrouhané jablko se skořicí, vše bylo podle předpisu srovnáno a připraveno k domácí pobožnosti, jak náleží.
Žáci se však přece jen chvěli rozčilením. Celé okolí bylo tak nezvyklé a »gójské« zjevy hostitelů tak málo nasvědčovaly, že pokrmy jsou připraveny podle přísných předpisů velkonočních! Smějí se tu tedy v tomhle domě chasídští lidé jídla vůbec dotknout? Kdyby jich sem nebyl jejich vševidoucí učitel poslal, věru, že ani vody by se zde nenapili.
Rozpaky žáků vzrostly brzy ještě více. Rabín povstal
