nám bohoslužba, jak ji konával velekněz v chrámu jerusalemském. Stojí v modlitbách: »A když vstoupil velekněz v chrámu do místa nejsvětějšího, takto se modlíval…«
Svatý Ojhav Jisrúel, když se o svatém Dni smíření modlil v Aptě před oltářem, zpíval:
»A když jsem býval veleknězem v Jerusalemě, takto jsem se modlíval…«
Když svatý Ojhav Jisrúel zemřel, přenesli ho v noci andělé Páně z Polska do Svaté země a tam jej ti nebeští hrobníci pochovali ve svatém městě Tiberias na břehu čistých vod jezera Genezaretského, po boku proroka Hošei, jmenovce jeho.
»Služebníkem Božím« nazývá Písmo Mojžíše netoliko za jeho života, nýbrž též po smrti. To je podivné. Což je možné, aby někdo sloužil Bohu i po smrti? Svatý OJHAV JISRÚEL to vysvětlil takto:
V Talmudu stojí, že Bůh nařídil umírajícímu Mojžíšovi, aby duše jeho oznámila v ráji praotcům, že Hospodin splnil svůj slib a že odevzdává zemi Kanaanskou jejich potomkům. To duše Mojžíšova opravdu učinila, a tak Mojžíš co posel Hospodinův, i po odchodu z tohoto života vykonával vůli Boží, a po právu je tedy nazýván »služebníkem Božím« i po smrti.
Písmo svaté mluví často o ruce Boží, pravici Boží, o uchu Božím, oku Božím, o ústech Božích a nohách Božích. Bůh však je nekonečno samo. Bez míry a bez času a bez podoby jakékoliv. Jak může být tedy řeč o oku Božím, o uchu Božím a podobně? — To vysvětluje svatý Ojhav Jisrúel takto:
Tak jako naše tělo vytváří na zemi svůj obraz stínem, jejž vrhá, podobně utváříme konáním svým Boha nekonečného k obrazu našemu: Konáme-li dobro, utváříme tím pravici Boha-Člověka. Odpíráme-li
