spojení Boha s jeho Velebností a zánik Smrti a zkázy navždy. Ach, proč jste zmeškali příležitost!…« Takovéhle tedy míval svatý Kálevský hosty!
Onoho svatvečera, o němž byli lublínští žáci tam v dáli u kálevského světce, prohlásil v Mikulově svatý rebe reb Šmelke, jeho někdejší učitel:
»Podivno, že dnes neslyším kálevského rabína. To se jistě zase jednou modlí maďarsky.«
Kálevský cadýk, reb Jicchek Ázik Toub, byl světec neobyčejný. Byl z největších světců vůbec. Odkud přichází, kam spěje, nikdo nevěděl. Tajemný byl život jeho. Odíval se do selských šatů. Ty však byly — z papíru. Byl neustálými posty tak vysláblý, že šatů látkových na těle neunesl. Bičem, který stále nosil, bičoval své tělo.
Jedenkrát, procházeje se poli po příkladu praotce Izáka, uslyšel pasáčka, jak zpívá maďarskou píseň o růžičce a kohoutkovi. Svatý Kálevský se zastavil a naslouchal. Když píseň dozněla, přistoupil k pasáčkovi a žádal ho, aby mu ji opakoval. Odměnil jej za to dukátem. Třikrát si dal tu písničku opakovat a tři dukáty pasáčkovi daroval. Po čtvrté ji pasáček už nezazpíval. Nemohl. Zapomněl ji od té chvíle navždy.
Byla to jedna z písní, které před dávnými věky pěli levité v chrámě jerusalemském. V Izraeli byla už zapomenuta. Celá je maďarská, jeden verš je však hebrejský. Nyní znají všichni chasídové píseň svatého Kálevského. Zpíváme ji v řeči židovské, ale blaze tomu, jenž ji dovede zazpívat maďarsky. Maďarsky? — Ach nikoliv! Není to maďarština. Ne, není. Slova písně jsou upletena z tajemných jmen svatých andělů Páně. Vypadá to jen, jako by to byla maďarština.
A kdo je ten kohoutek a kdo je ta růžička? To chápou jen světci.
