V Ližensku žil občan jménem Mojše Volv. Mojše Volv měl dcerku posedlou vdavkami, nemohl však sehnat potřebné čtyři stovky tolarů, které za oněch časů požadoval císař pán od svých milých Židů za povolení k sňatku. Mojše Volv, nevěda si rady, obrátil se na svatého rebe reb Mélecha. Byl přesvědčen, že jeho neštěstí způsobil Všemohoucí, a cosi mu říkalo, že pomoci mu může jen soud svatého rebe reb Mélecha.
Přišel a řekl:
»Přicházím se žalobou podle Zákona.«
Vyřknouti spravedlivý rozsudek je nesmírná zásluha. Soudce, jenž spravedlivý rozsudek vynese, stává se »spolupracovníkem Božím na výstavbě světa.« To praví Talmud. A proto svatý rebe reb Mélech nemeškal a povolal k sobě oba liženské soudní přísedící. Byli to reb Jákl Majr a reb Dúvid Šíje. Poté nařídil Mojše Volvovi, aby přednesl svou stížnost a jmenoval obžalovaného.
Mojše Volv jal se ze široka vykládat o své milované dceři, o učeném zeti, kterého jí vyhlédl, o těch zatracených čtyřech stovkách tolarů a kdesi cosi.
»Ale k čemu tady soud?« divili se soudcové. »Na koho podáváš žalobu?«
»Žaluji,« koktal Mojše Volv, »žaluji — Pána Boha.«
Přísedící se zděsili. Ne, takovou troufalost nikdy neslyšeli. Jen svatý rebe reb Mélech mlčel.
A tu Mojše Volv, povzbuzen mlčením světcovým, dodal si odvahy a odůvodnil svou stížnost dopodrobna.
Ano, on, Mojše Volv, občan liženský, žaluje Pána všech světů. Žaluje Nejvyššího, že neplní, co byl přislíbil rukou Mojžíše a proroků, že nechrání svůj lid izraelský v tomto hořkém vyhnanství, že dovoluje císařům a mocným tohoto světa, aby si vymýšleli zákony, jimiž nás zotročují a jimiž způsobili, že on, Mojše Volv, nemůže provdat svou dceru.
Svatý rebe reb Mélech vstal a přistoupil k skříni,
