rebe reb Mélech jednu známou větu Písma svatého, aniž při tom na příchozího pohlédl.
— — »Kdyby se člověk v úkrytu skrýval — a já bych ho neviděl?!« Jenomže svatý rebe reb Mélech takhle neřekl tu větu. Neřekl ji s přízvukem, jímž jsme zvyklí ji čítat v Písmě svatém. Svatý rebe reb Mélech totiž poněkud posunul pomlčku, a tím nabyl verš zcela jiného významu.
»Kdyby se člověk v úkrytu skrýval a já — neviděl bych jej.«
To znamená, že kdyby měl člověk nevím co tajných zásluh, jestliže si je přitom vědom svého já, nebo když si o sobě dokonce myslí, že je světcem — pak jsou veškeré jeho posty a modlitby nazdařbůh. Je to člověk domýšlivý a na člověka takového Bůh v milosti nepohlédne.
Příchozí narážce porozuměl. Litoval, že celý život promrhal jen pro své já, a že veškeré jeho posty neměly smysl. I prosil rebe reb Mélecha, aby mu pověděl, jak má vše napravit.
A svatý rebe reb Mélech mu rozřešení dal. Avšak rozřešení, jaké smí dáti jediné světec, duchem svatým natolik obdařený, jako byl on.
Nařídil mu:
»Od nynějška se nesmíš vůbec modlit, ba ani sebe kratší žehnání vyslovit, dokud na to své já dokonale nezapomeneš, i kdybys měl žít bez modlitby třeba celý rok.«
Pravý světec není si vědom svého já. Jeho duše je nepřetržitě spjata s nekonečnem a neustále s ním splývá.
Kdysi přijel svatý rebe reb Mélech do jednoho městečka na návštěvu. Když odjížděl, vyprovázela ho celá obec.
— »Kam jdou všichni ti lidé za tím vozem?« tázal se rebe reb Mélech kočího.
