se nám z dálky nepatrné a malé, a přece jsou to ve skutečnosti veliké světy.«
Ve svatých spisech naší kabaly jsou tajemství devatera znamének samohláskových vysvětlena dokonale. Ta malá vodorovná čárka »a« pod souhláskou, to je práh před branou Moudrosti Boží. Ty dvě tečky vedle sebe, »ei«, jsou zdroj i cíl, vznešený trůn Páně, z něhož veškeré duše vycházejí a do něhož se opět vracejí (a před nímž se chvějí obě křídla andělů). Ty tři tečky v podobě tří hrotů srdce, »e«, je Láska. A tak je to se všemi těmi drahocennými znaménky. To už sem vlastně ani nepatří. Říkám to jen tak, aby nestála řeč.
Svatý rebe reb Mélech nenapsal žádného spisu. Jednou jej však navštívil jakýsi literát, který, jak už tací lidé bývají, nedovedl o ničem jiném hovořit než o svých dílech. Když se domníval, že tím světce již dokonale pobavil, tázal se ho, ovšem jen tak ze zdvořilosti:
»A což vy? Vy nepracujete na žádném díle?«
»Pracuji«, odvětil svatý rebe reb Mélech.
»A jak se bude to vaše dílo jmenovat?«
»Bude se jmenovat hebrejsky »Nekides halév« aneb »Dý pintelach finm harec« po židovsku. To jest: »Tečky srdce«. Dvě tečky (těmi označujeme »ei«) mám již hotové, takže první epocha je skončena. Jmenuje se »Eimes halév«, »Bázeň srdce«. Nyní mi zbývá přidat k tomu už jen jednu tečku a bude z toho — »Emes halév«, »Opravdovost srdce«, (neboť »e« označujeme třemi tečkami »∵«). Doufám, že s pomocí Boží své dílo dokonám, dřív než zemru.«
Jindy navštívil svatého rebe reb Mélecha člověk, který se velmi mnoho postil, modlil a v slově Božím hloubal, a to vše tajně, nikdo o tom nevěděl. I myslil si ten člověk o sobě, že je světcem. Když však vstoupil do rebe reb Mélechovy světnice, pronesl svatý
