To řekl císař jen tak, aby se čaroděje nějak zbavil. Jenže čaroděj začal doopravdy čarovat, až se císaři z toho dělaly mžitky před očima. A najednou spatřil… Co spatřil? — Dvě neznámé ruce, kdesi v dálce.
To všechno zase vyšťoural náš Árn Šíje. Znal se už s písaři a s ministry a s lokaji.
Víte už, že v našem písmu hebrejském zpravidla nepíšeme samohlásek. Kdybychom ozdobili samohláskami text naší svaté Tóry, nesměli bychom z ní předčítat v synagoze. Znaménka samohlásková najdete na příklad v modlitebních knihách, které jsou netoliko pro učence, ale též pro děti a pro »amracim«, chci říci pro lid nevzdělaný. Kdo hebrejskou řeč zná — znamének samohláskových nepotřebuje. Čte i bez nich. Ty milé samohlásky, píšeme-li je, vyhlížejí takto:
Chceme-li na příklad naznačit, že na některém místě má být čteno »a«, napíšeme pod předcházející souhlásku malou vodorovnou čárku: »−«. Krátké »e« označujeme třemi tečkami pod souhláskou, takhle: »∵« Jsou-li pod nějakou samohláskou pouze dvě obyčejné tečky vedle sebe »‥«, čteme je: »ei« atd.
Nedomnívejte se však, že tyto nepatrné tečky a čárky, kterých po většině vůbec nepíšeme, jsou bezvýznamné maličkosti! — Naopak. Je v nich klíč k velikým tajemstvím. To jsme si už jednou řekli. A kdo si při modlitbě samohlásek nehledí a v jejich čtení chybuje, toho budou tyhle všechny tečky a čárky, které nedbale čítal, po smrti strašit a u Pána Boha na něho žalovat. Všímejte si tedy při modlení samohláskových znamének stejně bedlivě jako písmenek pro souhlásky a budete ušetřeni velikého trápení.
Svatá kniha »Tikunim« nás poučuje o významu samohláskových teček a čárek takto: »Zdá se, že jsou nepatrné a malé. Avšak také hvězdy na nebi zdají
