namáčí, tak se vám ten kalamář najednou z ničeho nic převrhl a milý patent se utopil v inkoustu. Tu císař řekl, že je to asi zlé znamení, a že tedy onen patent podepisovat nebude. A tak my tedy na tu vojnu přece jen ještě nepůjdeme, chvála Bohu. O tom všem vám věděti dává váš nehodný Árn Šíje.«
Tak tomu tedy bylo! — Když tenkrát svatý rebe reb Mélech seděl v Ližensku se svatým reb Mendelem u té šabesové polévky, seděl ve Vídni právě v té chvíli císař se svými ministry u psacího stolu. A proto svatý rebe reb Mélech — vše to věda v duchu svém svatém — naschvál tu liženskou polévku převrhl a tak se ve Vídni v tom okamžení ten c. k. kalamář také překotil. Císař ovšem nevěděl, kdo a jak to přivodil, ale že nějaké tajemné ruce všechny jeho záměry maří, to už věděl. Jenže právě nevěděl, čí ruce.
Psal milý Árn Šije, že o příštím šabesu bude s pomocí Boží opět doma v Ližensku. Ale týdny a měsíce plynou jako voda v Dunaji a Árn Šije stále ještě je ve Vídni.
Zas jednou sedí v Ližensku svatý rebe reb Mélech s chasídy u tabule. Sedí a rozjímá. Najednou sklonil svou svatou hlavu a skryl tvář do dlaní. Opravdu, jako když se před někým schovává. Celý obličej si tak oběma rukama zakryl. Ani vousy ani pejzy mu nebylo vidět, jen ty ruce. Před kým se tak schovává? Vždyť ve světnici není přece nikdo než oni, dobří chasídové. A hezkou chvíli trvalo, než si svatý rebe reb Mélech tvář zase odhalil.
V té chvíli byl ve vídeňském zámku u císaře mocný čaroděj. Ten čaroděj tuze na císaře naléhal, aby si od něho dal něco učarovat. Jenže tenhle císař Josef si na čáry příliš nepotrpěl. Když však na něj kouzelník tolik naléhal, tak mu na konec řekl:
— — »Tak tedy budiž! Když na mne tolik naléhá, tak mi okázal toho, co mi hatí veškeré plány!«
