žertuje. Jenže svatý rebe reb Mélech nežertuje, jako že dnes není pírim.
Zbledl svatý reb Mendele rimanovský a lžíce mu vypadla leknutím z ruky.
— — »Co to děláte,« volá na svatého rebe reb Mélecha, »cožpak chcete, aby nás zavřeli?«
— — »Šá, šá,« to je jako pst, pst, uklidňuje svatý rebe reb Mélech hosta, »jen neztrácejme důvěru ve Všemohoucího!«
Polekal se svatý reb Mendele rimanovský, polekali se i chasídové. Co viděli — nechápou a co slyšeli, nechápou též.
Do smrti by snad nebyli pochopili. Jenže tenkrát právě byl Árn Šíje náhodou za obchodem ve Vídni. A netrvalo to ani celý týden a už přivezl postilion od milého Árn Šíje do Liženska psaní. Píše tam Árn Šíje v tom psaní, že chvála Bohu je zdráv a že se mu obchod s pomocí Boží zdařil, a píše, jak je v té Vídni všechno drahé a zač jsou tam vajíčka a zač peří, a píše, jaká je tam v té Vídni nádhera a že on, Árn Šíje, byl až u samého císařského zámku, ale on, Árn Šíje, že by nedal za ten vídeňský zámek ani zlámanou nohu od lavice z liženské jizby rebe reb Mélechovy, — kéž je dlouho živ a zdráv — a píše milý Árn Šíje, jak se těší, že snad už o příštím svatém šabesu bude zase doma v Ližensku, a píše ještě mnoho jiných pozoruhodných a důležitých věcí, neboť je to velmi dlouhý a obšírný dopis, jako vždycky, když Árn Šíje píše. A na konci toho dopisu připsal Árn Šíje honem ještě tuhle krátkou doušku:
»Na to hlavní bych byl málem zapomněl. Jak jsem se dověděl z úst pravdomluvných, chtěl císař včera o svatém šabesu v poledne podepsat patent, podle něhož by musili všichni naši synkové na vojnu, před čímž nás milostivý Bůh chránit račiž. Chtěl císař ten patent podepsat a už namáčel pero do zlatého kalamáře. A jak si tak do toho zlatého kalamáře pero
