ten člověk vždycky vetře, ale kdykoliv tam přijdu — už je tam dřív než já. Vskutku, tihle polští Židé jsou náramně dotěrní!« opakoval rabi Núsn Adler.
Za tohle své slovo si rabi Núsn Adler zajisté zasluhuje, abych vám o něm přece ještě něco pověděl.
Milí frankfortští neměli totiž svého rabína, Núsna Adlera v převeliké lásce. Však ho také dali do klatby. Ovšem jen do »malé« klatby, do klatbičky. A reb Núsn Adler musil z Frankforta z čista jasna utéci. Byl potom nějaký čas rabínem u nás na Moravě v Boskovicích. Tam vykonal mnoho zázraků a musil se proto nakonec zase utéci do Frankforta. Jenže ve Frankfortu ho dali znova do klatby. A do těžké k tomu. To všecko jen proto, že měl tak rád nás chasídy. Škoda, že se k nám nikdy nepřidal docela! My bychom byli těm frankfortským pánům zatopili! Když zemřel (r. 1800), mluvil nad jeho hrobem náš svatý rebe reb Pinchesl, o němž vám budu hnedle vyprávět.
Velmi podivné jest, že rabí Núsn Adler nevyslovoval naši svatou hebrejskou řeč jako my a naši předkové od dob nepamětných. Vyslovoval ji jako nějaký »Frenk«[1], ač jím přece nebyl. Neříkal totiž na příklad »hú-ojlóm« (svět) jako my, ale vyslovoval to »há-ólám«, docela tak jako ti »Frenkové«.[1] Než není radno, připomínati nedobrých věcí, když vzpomínáme památky mrtvých. Však on také rabí Núsn Adler — mír jeho památce — asi věděl, co dělá a proč to dělá, i když to naše mozky pochopit nemohou.
A teď se tedy trochu poohlédněme také po tom svatém bratrovi našeho milého Žíšeho, svatém rebe reb Mélechovi.
