postele a sloužil od té doby Pánu Bohu zas jen jako »obyčejný« Žíše, jen a jen pouhou láskou.
Židé němečtí pohlížejí na naše polské soukmenovce odjakživa trochu přes rameno. Proč — ví Bůh. Na své učenosti nemají si věru co zakládat a na zbožnosti snad ještě méně. Ve Frankfortě nad řekou Mohanem byl však jeden muž, jenž by byl opravdu měl proč pohlížet na »Poláky« přes rameno. On však toho nečinil, ba naopak, spíš se vysmíval pýše svých vlastních krajanů. Byl to rabi Núsn Adler.
Obávám se, že jste jeho jméno snad dosud jakživi neslyšeli. Zato je vám asi známo jméno jeho nejslavnějšího žáka. Byl to rovněž frankfortský rodák, rabi Mojše Schreiber, autor slavného spisu »Chasam Sofer«. Víte, je to ten, který se potom stal vrchním rabínem v Bratislavě a velmi se tam proslavil. Zejména svým zatracením filosofa Mendelsohna a jeho překladu Písma svatého do němčiny. Rabí Mojše Schreiber si tím asi opravdu získal zásluhu nehynoucí. Neboť jeho potomci jsou za to patrně již od přírody tak učení, že mohou docela prostě dědit úřad vrchních rabínů v Bratislavě bez potíží až do dneška.
Nuže, rabi Núsn Adler z Frankforta byla osobnost opravdu zázračná. Nebudeme se tu však o něm příliš rozepisovat, poněvadž rabi Núsn Adler nebyl králem v té naší chasídské Říši. Jen tolik budiž zde jen tak mimochodem o něm řečeno: Rabí Núsn Adler uměl všechny ty své přetěžké talmudické přednášky zpaměti a jen zpaměti svým žákům přednášel. A tenhle rabi Núsn Adler — mír budiž nad ním — prohlásil jednoho dne ve Frankfortu toto:
»Tihle polští Židé jsou opravdu hrozně dotěrní. Jen si představte: Kdykoliv se má duše povznese na Nebesa, vždycky už z dálky vidím, že tam stojí před nebeskou branou tenhle Žíše. Bůh sám ví, jak se tam
