V dobách, kdy v Ližensku vládl svatý rebe reb Mélech, vládl ve Vídni císař Josef II. Poměr mezi oběmi vládci byl napjatý. Kire, to je císař pán, chtěl, aby židovští mládenci sloužili u vojska, svatý rebe reb Mélech nechtěl. Svatému rebe reb Mélechovi by nebývalo bylo za těžko vůli vídeňského ‚kire‘ zlomit. Neměl svatý rebe reb Mélech vojska, neměl drábů ani policajtů, byl však obdařen darem svatého ducha a mocí svatosti. Obé chybělo císaři. A jsou to přece vlastnosti, proti nimž žádná moc tohoto světa pranic nezmůže. Jenže na straně císařově byli téměř všichni ostatní rabíni s tím veleučeným pražským rabim Nojde Bíhídou (Jechezkiél Landau) v čele. Proti takové přesile nemohl ovšem zbla pořídit ani takový světec, jakým byl svatý rebe reb Mélech.
Tážete se, proč mládenci židovští u vojska sloužit nechtěli a proč je ten náš svatý rebe reb Mélech v tom podporoval? —
Tož vězte, že nikoliv snad proto, že by se jim vojenský život veselý nebyl líbil. Takový Jákl Prezent rekte Edlman, na příklad, byl vojenskou službou císaři pánu odjakživa neméně nadšen než sousedovic Ivan, řečený Potapenko. Jenomže Jákl Prezent ví, že na vojně bude nucen znesvěcovat svatý šabes, jíst zakázané pokrmy a že se snad ani nebude moci modlit, natož pak v Zákoně Božím hloubati dnem i nocí. O to vše neběží Ivanu Potapenkovi. Jen proto se tedy svatý rebe reb Mélech natolik zasazoval, aby se židovští rekruti raději dali zabít a svůj mladý život tak obětovali, než aby na tu vojnu chodili aneb císaři sloužili. Věděl, že takto by plány císařovy byly zmařeny, že na konec by musil kire, chci říci císař, ustoupit a Jákl Prezent — rekte Edlman — že by měl na věčné časy od vojny pokoj.
Naproti tomu tvrdili druzí rabíni, že »dýne de-malchise — dýne«, že zákon z moci státní je i podle naší Víry opravdovým zákonem a že válka obranná je
