a postoupil mu své místečko na kraji peci. Sám si lehl na jeho.
»Teď zas proženeme toho druhého,« — povídají mužíci. To proto, že už zase měli dlouhou chvíli. Vylezli tedy na pec a shodili s ní »toho druhého«.
Jenže tím druhým byl opět náš svatý rebe reb Žíše. Měl »štěstí«. Neboť nepoznali opilci svůj omyl. A již zasvištěly biče a svatý rebe reb Žíše se dal do tance po druhé. Byl by se rád smál, že se to bratříčkovi zhatilo. Věděl však, že hříchem jest, vysmívati se ubožákům. Tak se přece jen přemohl a nesmál se Mélechovi, bratru svému, že musí tam na té peci nečinně přihlížet, jak on, Žíše, si tu pěkně trpí pro slávu Boží. A nanovo tančil svatý rebe reb Žíše svůj přeslavný tanec bičů. Tančil a tančil, až opět klesl, a milí mužíci viděli, že tentokrát se jejich Žid tak hnedle z mrákot neprobéře.
Ať se jak chce světa osud
semele a zvrátí,
Žíšů osud máme posud,
do nás vždy se mlátí.
Tak nějak to řekl jeden veliký básník. Vrchlický se jmenoval.
Řekli jsme, že Žíše byl žákem svatého rebe reb Béra, kazatele z Meziriče. Ale byl to prapodivný žák, tenhle Žíše! Za všechna ta léta, co byl v Meziriči, neuslyšel z úst svého slavného učitele ani jedinký výklad slova Božího.
Otevřel svatý rebe reb Bér Knihu a počal číst: »I pravil Hospodin…« a milému Žíšovi už to stačilo. Takové nadšení ho popadlo, jak ta tři slova uslyšel, že nebyl s to, aby dál poslouchal. Tak tomu bylo po každé. Kdykoli Žíše uslyšel, že »Hospodin promluvil…«, popadlo ho to jeho vytržení. Z plna hrdla začal hned křičet: »Hospodin promluvil…! Hospo-
