a prosil proto svého Pána, aby si lehl na jeho místo. Dostal potom bití ještě jednou. Také naše svaté bratry potkal kdysi podobný osud na té jejich bludné pouti. Jenže to bylo přece jenom trochu jinak. Má to takovou trochu jinačí »špic«, neboli, jak vy říkáte, jinou pointu.
Přijdou jednou tihle naši milí bratři do krčmy a ulehnou na pec, aby měli pokoj; ubožáci utrmácení. Ale pokoj neměli. To proto, že krčma byla plná mužíků. Ti tancovali a hulákali až do omrzení. Najednou si vám ti ochlastové vzpomněli, že prý toho Žida tam na peci proženou, lenocha. To řekli a chopili se svatého rebe reb Žíše. Ten byl totiž první na ráně, neboť ležel na samém kraji pece. Postavili milého Žíše na nohy a kázali mu, aby jim tancoval. Uposlechl svatý rebe reb Žíše a tančil před mužíky jako ta princezna Salome před Herodem králem. Tančil, točil se a křepčil a chlapi se chechtali a ječeli. Když umdléval, biči ho popohnali. Tak dlouho milí mužíci svatého rebe reb Žíše popoháněli, až zůstal ležet bez hnutí na podlaze.
Ani mužíci nejsou bez srdce. Když viděli, že se Židák už nehýbe, hodili ho zase na pec, aby si oddechl. Za chvíli se svatý rebe reb Žíše vzpamatoval. Vidí svatý rebe reb Mélech, že se Žíše probírá z mdloby i naklonil se k němu a šeptá mu do ucha: »Žíše, bratříčku, lehni si teď chvilku na mé místo, a já si lehnu na tvé.« Ale Žíše nic. Ani slyšet o tom nechtěl. I rozplakal se svatý rebe reb Mélech a povídá: »Což pak si myslíš, že na všecko utrpení máš právo jen ty? Všechnu bolest světa chceš vypít vždycky sám a nikomu nechceš přenechat ani jednu hořkou krůpěj. Ani mně, vlastnímu bratru svému ji popřáti nechceš. Což nemám také já trochu práva na nějaké to utrpení pro slávu Boží?« — Takto svatý rebe reb Mélech naříkal a takto hořekoval.
I zželelo se svatému rebe reb Žíšovi milého bratra
