nebyla přece ještě tak stará, aby nehleděla dolu s rostoucí radostí na to, co viděla. Její duch putoval za pouhé údolí, v němž procitli. Tam daleko za lesními stěnami, za nejvzdálenějším jezerem, za řekou a plání byly neomezené prostory, jež jí daly domov. Slabě k ní doléhal zvuk, jehož Neewa neslyšel — skoro neslyšitelný hukot velikého vodopádu. Byl to tento hukot a bublání tisíce potůčků plynoucí vody a vánek, vanoucí balšámovými jedlemi a smrky, co způsobovalo jarní hudbu ve vzduchu.
Noozak vydala posléze hluboký vzdech ze svých plic, a zamručevši na Neewu, jala se zvolna první sestupovati cestou mezi skalami k úpatí hřebene.
V zlaté prohlubni údolí bylo dokonce tepleji než na vrcholu hřebene. Noozak šla přímo ke kraji bažiny. Půl tuctu vlhovců rýžových[1] vzneslo se s takovým třepetáním perutí, že Neewa jím byl skoro povalen. Noozak si jich ani nevšimla. Potáplice se ozvala kvíkavým protestem, když se Noozak tichým krokem objevila, a provázela ji drsným jekem, jenž zježil Neewovi srst na hřbetě. A Noozak si toho ani nevšimla. Neewa pozoroval tyto věci. Jeho oko na ní spočívalo a pud již okřídlil jeho nohy pohotovostí k běhu, kdyby matka snad dala znamení. V jeho směšné hlavičce rozvíjelo se velmi rychle poznání, že jeho matka je velmi podivuhodné stvoření. Byla podle všeho největší živá věc — to jest největší, jež stála na nohách a pohybo-
- ↑ Čeleď řádu pěvců; pták velikosti strnada pustoší rýžová pole ve Spojených státech. — Pozn. překl.
