vající jejich osobitou sladkost v ještě větším záchvěvu života!
A Neewa je čichal. Jeho ohromené tělíčko se třáslo a zachvívalo po prvé vzrušením života. Byv ještě před chvilkou v temnotě, shledal se nyní v zemi divil, o níž se mu nikdy ani nesnilo. V těchto několika málo minutách Příroda naň působila. Neměl znalosti, ale pud se v něm zrodil. Věděl, že je to jeho svět, že slunce a teplo jsou pro něj a že sladké věci země zvou jej do jeho dědictví. Skrčil svůj hnědý nosík a čichal vzduch a měl pronikavý pocit všeho, co bylo sladké a čeho bylo si přáti.
A naslouchal. Jeho zašpičatělé uši byly obráceny dopředu a vzhůru k němu stoupal hlas probouzející se země. I kořínky trav patrně zpívaly ve své radosti, neboť celým oním slunným údolím nesla se tichá a bzučivá hudba kraje, jenž byl v míru, poněvadž byl prost lidí. Všude zaznívalo šplounání plynoucí vody a on slyšel zvláštní zvuky, o nichž věděl, že je to život: cvrlikání skalního vrabce, stříbrozvukou píseň drozda s černým hrdlem dole v bažině, pronikavý chvalozpěv nádherně zbarvené sojky kanadské, pátrající po hnízdišti v houští sametových jedlí balšámových. A pak, daleko nad jeho hlavou, pronikavý skřek, který jím zachvěl. Byl to zase pud, jenž mu řekl, že v onom skřeku je nebezpečí. Noozak vzhlédla a uzřela stín Upiska, velikého orla, jak se vsunul mezi slunce a zemi. Neewa uzřel stín a přikrčil se blíže ke své matce.
A Noozak — tak stará, že pozbyla z polovice svých zubů, tak stará, že ji kosti bolely za vlhkých a zimavých nocí a její zrak se kalil —
