V celeni svém životě nezažil Challoner nikdy živějších pěti minut než oněch pět, jež následovaly. Nad Neewův žal a strach zdvihla se divoká bojovná krev jeho otce, starého Soominitika. Škrábal, kousal, kopal a vrčel. V oněch pěti minutách byl jako pět čertíků shrnutých v jedno, a když Challoner upevňoval provaz kolem Neewovy šíje a strkal jeho tlusté tělo do pytle, jeho ruce byly poškrábány a rozedrány na mnoha místech.
V pytli pokračoval Neewa v zápase až do vyčerpání, zatím co Challoner stahoval Noozak a řezal z ní maso a tuk, jehož potřeboval. Krása kožišiny Noozačiny rozzářila jeho oči. Zabalil do ní maso i tuk a řemenem z kozlí kůže svázal vše do balíku, který připial ke koncům svých ramenních popruhů. Jsa obtížen břemenem šedesáti liber kožišiny a masa, vzal svou pušku — a Neewu. Bylo časně odpoledne, když vykročil. Slunce skoro již zapadalo, když dostihl tábora. Každou stopu cesty, až do poslední půl míle, Neewa zápasil jako Sparťan.
Nyní ležel mdle a skoro bez života ve svém pytli, a když Miki přistoupil, aby podezřívavě očichal jeho vězení, neučinil ani pohybu odporu. Všechny zápachy byly mu teď stejné a nerozeznával zvuků. Challoner byl skoro zničen. Každý sval a kost v těle ho bolely. Ale v jeho tváři, zpocené a umazané, byl pyšný úsměv.
»Ty rázný čertíku,« pravil, pozoruje mdlý pytel, když nacpával po prvé toho odpoledne svou dýmku. »Ty rázný čertíku!«
Uvázal konec provazu Neewovy ohlávky k mladému stromku a jal se opatrně otevírati
