se kvičivým voláním, ale matka se neprobudila. Přišel k ní a stál vedle její nehybné hlavy, čichaje vzduch s příměsí člověčiny. Pak otíral čumákem její tvář, vrazil jí nosem pod šíji a konečně ji štípl do ucha — vždycky jeho poslední útočiště při buzení. Byl zmaten. Kňučel tiše a vylezl na veliká, měkká záda své matky a sedl si tam. Do jeho kňučení přišla zvláštní nota a pak se zdvihl z jeho hrdla jímavý nářek, který byl jako pláč dítěte.
Challoner zaslechl tento nářek, když se vracel, cosi — zdá se — sevřelo náhle jeho srdce a dusilo jej. Slyšel již děti podobně plakat; a bylo to osiřelé mládě!
Připlíživ se za zakrslý smrk, pohlédl tam, kde Noozak ležela mrtva, a spatřil Neewu, sedícího na matčiných zádech. Zabil mnoho tvorů ve svém životě, neboť bylo jeho zaměstnáním zabíjet a obchodovati s kožišinami zvířat, jež jiní zabili. Ale dosud nikdy neviděl ničeho podobného a pojednou měl pocit, jako by byl spáchal vraždu.
»Je mně líto,« vydechl tiše, »malý ubožáčku; je mně líto!«
Byla to skoro prosba — za odpuštění. Ale bylo tu třeba učiniti pouze jednu věc. Tak tiše, že Neewa ho neslyšel, plížil se kolem s větrem a kradl se za ním. Byl dvanáct stop vzdálen od Neewy, když mládě teprve tušilo nebezpečí.
Pak bylo příliš pozdě. Rychlým během byl Challoner u něho, a dříve než mohl Neewa opustiti hřbet své matky, hodil jej do záhybů potravinového pytle.
