ku. Noozak následovala. Přišel druhý výstřel a těsně nad její hlavou letěl svištící, hrozný zvuk. Ale Noozak nespěchala. Držela se za Neewou, pohánějíc jej stále, i když ona bolest do ruda rozpáleného železa v slabině plnila ji největší mukou. Dorazili na kraj lesa, když třetí střela Challonerova zaryla se Noozak pod nohy.
Ještě chvilku a byli v ochraně lesa. Pud vedl Neewu do jeho nejhustší části a těsně za ním Noozak bojovala s posledním zbytkem své hasnoucí síly, pobízejíc jej dále. V jejím starém mozku vzrůstal hluboký a strašný stín, cosi, co začínalo jí obestírati zrak, takže nemohla viděti, a ona věděla, že dospěla k nejzazšímu konci své dráhy. S dvacíti roky života za sebou, bojovala nyní o posledních několik vteřin. Zastavila Neewu těsně u hustého cedru, a jak učinila mnohokráte dříve, poručila mu, aby na něj vylezl, jednou dokonce její horký jazyk dotkl se jeho tváře v posledním laskání. Pak se obrátila, aby bojovala svůj poslední veliký zápas.
Vlekla se přímo Challonerovi vstříc a padesát stop od smrku se zastavila a čekala na něj s hlavou mezi rameny skloněnou, s boky, jež se zdvíhaly, a očima kalícíma se víc a více, až sklesla konečně s velikým vzdechem, zatarasujíc cestu jejich nepříteli. Na chvíli snad viděla ještě jednou zlaté měsíce a zářící slunce oněch dvacíti let, jež minula; snad slyšela opět jemnou, sladkou hudbu jara, plnou staré, staré písně života, a snad Cosi laskavého a bezbolestného sneslo se na ni jako konečná odměna za slavné mateřství na zemi.
