Když Challoner přisel, byla mrtva.
Ze své skrýše ve smrkové vidlici shlížel Neewa na první velikou truchlohru svého života a na příchod člověka. Dvounohé zvíře způsobilo, že se schoulil hloub do svého útulku a jeho srdečko div nepuklo hrůzou, jež ho pojala. Neuvažoval. Nebylo zázraku v duševním pochodu, jímž poznal, že se stalo cosi hrozného a že tento veliký, dvounohý tvor je toho příčinou. Jeho očka plála právě nad čarou vidlice. Divil se, proč matka nevstává a nebojuje, když tento nový nepřítel přichází. Jakkoli byl přestrašen, byl hotov vrčeti, jen kdyby se probudila — hotov seběhnouti se stromu a pomoci jí, jako jí pomohl v porážce Makoose, starého medvědího samce. Ale ani sval ohromného těla Noozačina se nehnul, když se nad ní Challoner sklonil. Byla mrtva jako kámen.
Challonerova tvář byla zardělá nesmírnou radostí. Nutnost z něho učinila zabiječe. Viděl v Noozak nádhernou kožišinu a zásobu masa, jež jej přenese přes celý zbytek cesty na Jih. Opřel pušku o strom a jal se rozhlížeti po mláděti. Znalost zvěře mu pravila, že nebude daleko od své matky a jal se pohlížeti do stromů a blízkých houštin.
V ochraně své vidlice, zastíněn jsa tlustými větvemi, zmenšil se Neewa, jak jen bylo možno, po čas pátrání. Po půlhodině zanechal Challoner zklamaně hledání a vrátil se k potoku, aby se napil, než se pustí do stahování Noozak.
Sotva odešel, vylétla čile hlavička Neewova. Po několik okamžiků pozoroval a pak sklouzl po zadní straně cedrového kmene na zemi. Ozval
