z cedrů, ropot vody, pískání damanů[1] volání ptáků; a více než vše ostatní tichý, mručivý hovor své matky.
V této sluncem koupané rozloze údolí Noozak zachytila první závan nebezpečí. Přišel k ní náhlým otočením větru — zápach člověka!
Okamžitě se změnila v kámen. Byla ještě hluboká jizva v jejím rameně, jež přišla před lety s týmž zápachem jediného nepřítele, jehož se bála. Po tři léta nezachytila toho zápachu do svých nozder a zapomněla skoro již, že existuje. Nyní tak náhle, že ji to ochromilo, byl teplý a hrozný v dechu větru.
V tomto okamžiku také Neewa, zdálo se, cítil blízkost hrozného nebezpečí. Dvě stě loket od Challonera stál jako nehybná černá skvrna, odrážející se od bílého písku kolem něho, oči upíraje na matku a pokoušeje se citlivým nosíkem pochopiti smysl v hrozbě vzduchu.
Pak přišla věc, jíž nikdy před tím neslyšel, — tříštící se, praskající třesk — cosi, co bylo skoro jako hrom a přece zase jiné; a viděl, jak se jeho matka náhle nahnula, kde stála, a pojednou divně dopadla na své přední nohy.
Příští okamžik se vztyčila s divokým řevem v hlase, jenž mu byl nový — výstrahou pro něj, aby prchal a zachránil svůj život.
Jako u všech matek, jež poznaly kamarádství a lásku dítěte, první myšlenka Noozak platila jemu. Vztáhnuvši tlapu, strčila jej náhle a Neewa uháněl divoce do blízkého lesního útul-
- ↑ = ssavec z řádu kopytnatců a chrupem, upomínajícím hlodavce, veliký asi jako svišť nebo králík. — Pozn. překl.
