valo celé knihy člověku s okem, zvyklým trampotám lesů. Byla to výzbroj člověka, jenž odešel bez bázně na drsný konec světa. A nyní, co z toho zůstalo, vracelo se s ním. Challonerovi bylo cosi z lidského kamarádství v těchto zbytcích věcí, jež prošly s ním větší částí ročního zápasu. Kanoe bylo zborceno, rozbito a spravováno; kouř a bouře začernily jeho stan, že měl barvu rezavého pstruha, a jeho pytle s potravou byly blízky vyprázdnění.
Nad ohníčkem vařil se obsah pánve a hrnce, když se vrátil s Mikim v patách, a těsně u žáru byl rozbitý a spravovaný pekáč, v němž koláč z ovesné mouky a vody počínal hnědnouti. V jednom hrnci byla káva a v druhém se vařila ryba.
Mik i si sedl na své hranaté kýty, takže vůně ryby mu naplnila nozdry. To byla, jak objevil, první věc k jídlu. Jeho oči, sledujíce Challonerovy konečné přípravné pohyby, zářily jako granáty a každým třetím nebo čtvrtým dechem olizoval si tlamu a hladově polykal. To byla vskutku příčina, proč Miki dostal své jméno.
Byl stále hladov, a jak se zdálo, stále měl prázdný žaludek, nezáleželo na tom, kolik snědl. Od tud jeho jméno Miki, »buben«.
Teprve když snědli rybu a ovesný koláč a Challoner si zapálil dýmku, vyslovil, co bylo v jeho mysli.
»Zítra půjdu za tím medvědem,« pravil.
Miki, schoulený blízko zhasínajícího uhlí, bouchl svým ocasem jako kyjem na znamení toho, že poslouchá.
»Hodlám tě sdružit s mládětem a udělat Děvčeti báječnou radost.«
