Miki bouchl ocasem silněji než prve.
»Výborně,« zdálo se, že říká.
»Jen považ,« pravil Challoner, hledě přes hlavu Mikiovu tisíc mil daleko. »Čtrnáct měsíců — a konečně jdeme domů. Hodlám vycvičit tebe a mládě pro svou sestru. Jakže, nelíbí se ti to? Nevíš, jaká je, ty prostý čertíku, nebo jinak bys tu neseděl, hledě na mne vyjeveně jako nějaká zbožňovaná modla. A nedovedeš si v své hloupé hlavě představit, jak je hezká. Viděl jsi dnes večer onen západ? Nuže, jest hezčí než ten západ slunce, za to ti ručím. Máš k tomu co dodati? Ne-li, pomodleme se a pojďme spat!«
Challoner vstal a protáhl se. Jeho svaly praskaly. Cítil v sobě obrovskou životní sílu. A Miki, bijící ohonem až do tohoto okamžiku, zdvihl se na své příliš dlouhé nohy a následoval svého pána do přístřeší.
Bylo to v šedém světle časného letního svítání, když Challoner opět se objevil a zažehl oheň. Miki následoval za několik okamžiků a jeho pán upevnil konec opotřebovaného stanového provazu kolem jeho šíje a uvázal provaz k mladému stromku. Druhý provaz podobné délky uvázal Challoner k cípům potravinového pytle, takže mohl jej nésti na zádech jako batoh. S první růžovou záplavou slunce byl hotov na cestu za Neewou a jeho matkou. Miki dal se do žalostného nářku, když shledal, že zůstává zpět, a když se Challoner ohlédl, štěně sebou trhalo a dělalo přemety na konci svého provazu jako tatrmánek. Čtvrt míle proti proudu potoka mohl slyšeti Mikiův úpěnlivý protest.
