množství a nesetkala se s jiným medvědem, jenž by byl popíral její vlastnictví. Hleděla vstříc nepřetržitému blahu ve svých šťastných lovištích, až slunovratové bouře vyprázdní kaluže nebo dozrají bobule. A Neewa, šťastný malý labužník, snil s ní.
Bylo to tohoto dne, právě když slunce zapadalo, že jakýsi člověk, spočívaje na rukou a kolenou, zkoumal vlhký kousek písčiny pět nebo šest mil po proudu potoka. Jeho rukávy byly vyhrnuty, obnažujíce jeho hnědé paže na polovic k ramenům, a nemel klobouku, takže večerní vánek cuchal chundelatou hlavu světlých vlasů, jež asi po osm nebo devět měsíců byly stříhány loveckým nožem.
Těsně po boku tohoto člověka bylo cínové vědro a na druhé straně, pozorujíc ho s nejživějším zájmem, štěně z nejprostších a přece nejdružněji vypadajících, jaké se kdy zrodilo z otce — psa mackenzijského a matky zpola airedalské a zpola špiclíka.
S touto tragedií krve v žilách nic na světě by nebylo mohlo učiniti štěně něčím více než »jenom psem«. Jeho ocas, natažený přímo na písku, byl dlouhý a hubený, s uzlem na každém kloubu; jeho tlapy, podobné nohám příliš vyrostlého hocha, vypadaly jako malé boxovací rukavice; jeho hlava byla v poměru k tělu třikráte tak veliká, jak měla být, a nehoda přispěla Přírodě v provedení mistrovského díla, oloupivši jej o půl jednoho jeho ucha. Jak pozoroval svého pána, tato půlka ucha stála vzpřímena jako oživený pahýl, kdežto druhé — dvakrát tak dlouhé — bylo napiato dopředu v nejhlubším a nejživěj-
