160
ných školami nevyhovuje jeho duchu, podivínská ta stavba jej pohoršuje; nemůže po jeho náhledu hoditi se budově tak velebné a splňovati vysoké ponětí dokonalosti, které se k ní poutá.
Touto myšlenkou jsa proniknut a nestaraje se o náhledy přijaté hledal pravdy tak horoucně jako samostatně a rozumně. Chtěje nejprve podle zvyku najíti oporný bod u starých, počal pečlivým čtením spisů filosofů, aby se seznámil náležitě s jejich učením a zvěděl, jak smýšleli o tomto velikém a věčném podnětu přemítání, neboje se projíti mnohými mraky, aby objevil některé paprsky.
V tom století nepravé vědy a učenosti neosvícené, rozumy spoutané lichými subtilnostmi neučily se souditi, nýbrž věřiti; nejučenější platili za nejdovednější, a staří měli již jen kommentátory. Koprník se stal jejich žákem; hledaje myšlenek a ne autorit, osmělil se přistoupiti k nim s myslí zkoumavou, jaké školy již neznaly, aby přijal za své a zdokonalil, co by našel u nich lepšího a pravdivého. Obrazností a přímým soudem byl by zajisté mohl najíti bez všeliké pomoci smělou myšlenku, která mu činí slávu, ale když výslovně prohlašuje opak, proč, řekneme s kompetentním soudcem, proč odmítali bychom jeho svědectví?[1]
- ↑ Bertrand, Les fondateus de l’Astronomie, str. 14
