dní a nocí. Plutarch vykládaje Platona přirovnává ji k rafiji slunečních hodin; její klid, praví dává hvězdám východ a západ. Přítomné příčestí[1] vyjadřuje dokonale ustavičné úsilí, jehož výsledkem je tato nehybnost.“ Ve svém zajímavém pojednání „O tváři jevící se na měsíci“ Plutarch podává toto úplně zřejmé místo: „Kleanthos Samský chtěl, aby Řekové obžalovali Aristarcha z bezbožnosti za to, že prý rušil poklid Vesty a bohů domácích, ochránců všehomíra, když soudě dle zdání pokládal, že nebe jest nepohyblivé, země že se otáčí šikmo podél zvěrokruhu a mimo to že se točí o svou osu.“[2]
Tato poznámka zároveň nám ukazuje, že více než 1800 let před Galileiem mínění o pohybu země bylo již vyhlášeno za nenáboženské, ježto lidé byli tak domýšlivi ve třetím století před naším letopočtem jako v XVII. století našich dějin křesťanských věříce upřímně, že Bůh všecko stvořil pro ně, a sloučivše theologii s fysikou myslili si, že pronikají a tlumočí úmysly Stvořitelovy. Fysika tehdejší byla nepravá. Když ji káceli, aby na místo ní dali skutečnost tak zvolna získanou, viklali metafysikou zbudovanou na tomto falešném základě, a pokusy vědecké, ačkoli neobyčejně
