110
Brejle byly známy v Harlemu od počátku XIV. století a náhrobní nápis v kostele Větší Panny Marie ve Florencii naznačuje za vynálezce těchto nástrojů Salvina degli Armati, zemřelého r. 1317. Ba máme zprávy, které se zdají bezpečné, o užívání brejlí u starců v letech 1305 a 1299. Místa u Rogera Bacona mají vztah na zvětšovací sílu úseků vyřezaných ze skleněných koulí.
Dlouhé roury, jichž se užívalo snad ku starověkým dioptrům nebo štěrbinám jejich úhloměrných pravítek, mohly do jisté míry zlepšiti pozorování před vynalezením zbližovacích skel. Abul Hassan mluví určitě o trubicích, na jejichž konci se připevňovaly oční a předmětové dioptry, a toto sestavení shledává se také zas v užívání v Meraze, kde byla založena observatoř Houlagonem.[1]
Tyto roury potlačují velkou část světla vyzařujícího z vrstev atmosferických, které se nacházejí mezi okem a pozorovanou hvězdou; i v noci chrání oko před postranním dojmem, jejž působí částečky vzduchu slabě osvětlené úhrnem hvězd na obloze. Takéť intensivnost světelného obrazu a zdánlivé rozměry hvězd
- ↑ Humboldt: Kosmos, díl II.
a které máme za spontanní, kotví tisícerými kořeny v minulosti. Ty, které nejsou zralé, musejí vyčkati své doby jako semena zasetá společně do též půdy vyvinují se jen postupně různými vlivy.
