boce dřímati se stejným širokým a šťastným úsměvem v obličeji.
Konečně byla přednáška skončena. Domnívám se však, že to byl konec předčasný, poněvadž závěrek řeči byl spěšný a nesouvislý. Nit důkazu byla hrubě přetržena a posluchačstvo bylo neklidné a vyčkávalo. Waldron se posadil a po několika zašeptaných slovech předsedových zvedl se profesor Challenger a přistoupil ku pokraji podia. V zájmu svého listu uvádím zde jeho řeč doslovně:
»Dámy a pánové,« začal při potlačovaném vyrušování ze zadu. »Prosím za odpuštění, dámy, pánové a děti — musím se omluviti, poněvadž jsem vypustil nedbale značnou část obecenstva.« (Povyk, při němž profesor stál s jednou rukou zdviženou, kývaje vlídně svou ohromnou hlavou, tak jako by dával zástupu papežské požehnání.) »Byl jsem zvolen, abych vyslovil slovo díku panu Waldronovi za velmi malebnou a dobře promyšlenou přednášku, jíž jsme právě vyslechli. Jsou v ní sice body, se kterými nesouhlasím, a bylo tedy mojí povinností, naznačiti je, jakmile vznikly, avšak přes to dosáhl pan Waldron zcela dobře svého účelu, neboť jeho cílem bylo podati prostý a zajímavý obraz toho, co považuje za minulou historii naší planety. Populární přednášky lze poslouchati nejsnadněji, ale pan Waldron« (při tom se profesor vztýčil a zamžoural očima na předešlého řečníka), mně promine, když řeknu, že takové přednášky jsou nutně povrchní a že zároveň také svádějí,
