se do dlouhých vět a konečné se zuřivě obrátil ku příčině svých nesnází.
»To jest opravdu nesnesitelné!« vykřikl, dívaje se přes podium. »Musím vás žádati, profesore Challengere, abyste ustal s tímto svým nevědomým a neslušným přerušovaním.«
Po těchto slovech nastalo ve dvoraně ticho, neboť studenti byli napiati a radovali se, když viděli tyto veliké bohy z vědeckého Olympu hádati se mezi sebou. Challenger se pomalu vztýčil ve svém křesle, jako by svou hřmotnou postavu vypáčil.
»A já musím zase žádati vás, pane Waldrone,« pravil, »abyste ustal ve svých tvrzeních, které nejsou v přesném souhlasu s vědeckou skutečností.«
Tato slova probudila bouři. »Hanba! Hanba!« »Ať promluví!« »Vyhoďte ho!« »Shoďte ho s podia!« »Poctivou hru!« Takové a podobné výkřiky se vynořovaly ze všeobecného řevu, stejně veselého jako rozčileného. Posluchačstvo se zároveň bavilo i zatracovalo. Předseda vstal a mávaje oběma rukama zamečel rozčileně. Z mraků jeho neslyšitelného mručení vynikla jako pevné vrcholy pouze tato slova: »Profesor Challenger — osobní názory — později.« Rušitel přednášky se poklonil, usmál se, pohladil si vousy a klesl zase do svého křesla. A Waldron, všecek rudý ve tváři a bojovný, pokračoval ve své řeči. Tu a tam, když něco tvrdil, vrhl jedovatý pohled na svého soupeře, jenž se však zdál hlu-
