slova: »Kteří před příchodem člověka zahynuli.«
»To jest otázkou!« zahřměl onen hlas nanovo.
Waldron přejel svýma očima s překvapením řadu profesorů na podiu, až se jeho zraky zastavily u postavy Challengerovy, který se opíral zády ve svém křesle se zavřenýma očima a příjemným výrazem, jako by se ve spaní usmíval.
»Vidím již!« řekl Waldron s pokrčením ramen. »Jest to můj přítel, profesor Challenger,« a za ohromného smíchu pokračoval ve své přednášce, jako by jeho slova byla konečným vysvětlením a jako by již nemusil více říci.
Avšak výstup byl ještě daleko svého ukončení. Ať se dal přednášející kteroukoliv cestou uprostřed pustin minulosti, zdálo se vždy nevyhnutelným, že jest veden k nějakému tvrzení, že předhistorický život vymizel, což pak okamžitě přivodilo stejný býčí řev profesorův. Shromáždění počínalo již oboje tušiti, a řehtalo se smíchem, když se to dostavilo. Nacpané lavice studentů se k tomu připojily a kdykoliv se pak otevřely Challengerovy vousy, tu ještě nežli se ozval z jeho úst nějaký zvuk, zaznělo lomozně: »To jest otázkou!« a to sterými hlasy a jim pak odpovídal jiný oddíl posluchačstva ze stejného počtu hrdel »Ticho!« a »Styďte se!« — Ačkoliv byl Waldron řečníkem otužilým a mužem silných nervů, byl tím přece rozechvěn. Váhal teď, zakoktával se, opakoval se, zaplétal
