do zalidněné dvorany před sebou. Lomoz, vzniklý při jeho vstupu však dosud neumlkl, když profesor Roland Murray, předseda a pan Waldron, přednášející, přistoupili v popředí a když jednání započalo.
Profesor Murray mně odpustí, tím jsem jist, řeknu-li, že má společnou chybu s většinou Angličanů, že totiž nedovede mluviti dosti hlasitě. Jedním z největších tajemství moderního života jest okolnost, proč, pro Boha, lidé, kteří chtějí něco říci a co jest hodno slyšení, se ani trochu nepodrobí námaze, aby se naučili učiniti se slyšitelnými. Jejich chování jest právě tak rozumné, jako kdybychom se chtěli pokoušeti vypustit nějakou drahocennou látku z pramene do nádrže prostřednictvím zacpané roury, kterou bychom mohli s nejmenší námahou otevříti. Profesor Murray pronesl několik hlubokých poznámek ke své bílé kravatě a k láhvi s vodou, jež stála před ním na stole, při čemž humoristicky mrkal stranou na stříbrný svícen, stojící po jeho pravici. Potom se posadil a pan Waldron, slavný a populární přednášející, se zvedl uprostřed všeobecného mručení pochvaly. Byl to přísný, vyhublý muž, drsného hlasu a útočných způsobů, avšak zároveň měl ctnost, že věděl, jak má přijímati myšlenky jiných lidí a jak je má šířiti způsobem, který byl laickému obecenstvu nejen srozumitelný, nýbrž i také zajímavý, při čemž měl šťastný nápad, že dovedl býti humoristickým o předmětech nejméně pravděpodobných, takže jeho výklad
