klobouk sňal a potají jej ukryl pod svoje křeslo. A když profesor Wadley kulhal pak ke svému sedadlu, ozvaly se všeobecné, veselé otázky ze všech koutů síně, jak se vede jeho ubohému palci, což ho uvádělo ve zřejmé rozpaky. Avšak největší demonstrace ze všech vznikla při vstupu mého nového známého, profesora Challengera, když přišel ke svému místu na nejzazším konci přední řady podia. Jakmile se za rohem objevily jeho černé vousy, zazněl takový jekot, že jsem počal věřiti, že Henry Tarp měl ohledně svého podezření pravdu a že toto shromáždění zde nebylo jenom proto, aby vyslechlo přednášku, nýbrž také proto, že se rozkřiklo, že tento slavný profesor se také súčastní jednání. V prvních řadách slušně oděných diváků se při jeho vstupu ozval jakýsi sdílný smích, tak jako by jim demonstrace studentů v této chvíli nebyla nevítanou. Avšak doopravdy byl tento pozdrav propuknutím strašlivých zvuků, řevem z klece masožravců, když slyší z dálky kroky hlídačů, nesoucích košíky s potravou. Možná, že v něm byl jakýsi urážlivý přízvuk. Ale přece jen se mne dotkl spíše jako buřičské zvolání, jako hlučné přijetí osoby, která je spíše bavila a zajímala než osoby, kterou by snad neměli rádi nebo jí opovrhovali. Challenger se usmíval s unaveným a shovívavým pohrdáním, asi tak, jako by dobrý člověk vycházel vstříc štěkání půl tuctu štěňat. Pomalu se usadil, nadmul svoje prsa, přejel si rukou nedbale vousy a pak se díval s přivřenými víčky a domýšlivýma očima
