nebylo by hádce konce. Nechtěl bych jíti do medvědího brlohu.«
»Alespoň byste se mohl zachovati spravedlivě a vyslechnouti ho.«
»Nu, možná, že by to bylo poctivé. Dobrá. Pro dnešní večer jsem vaším.«
Když jsme přišli do dvorany, shledali jsme, že je tam mnohem větší nával obecenstva, než jsme očekávali. Řada elektrických automobilů chrlila svoje malé náklady v podobě bělovousých profesorů, kdežto temný proud méně významných pěšců, kteří se tísnili klenutým vchodem, dokazovaly, že obecenstvo bude stejně vědecké jako lidové. A vskutku, jakmile jsme se usadili na svá sedadla, bylo nám jasno, že na galerii a v zadních částech dvorany se rozpoutal duch jinošský, ba i chlapecký. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem řady tváří známého typu studentů lékařství. Bylo zjevno, že každá nemocnice sem vyslala svůj povinný sbor. Obecenstvo se dosud chovalo vesele, ale poťouchle. Bylo slyšeti sborem úryvky pouličních písniček a to s nadšením, jež bylo podivnou předehrou ke vědecké přednášce a také se jevil sklon k žertovným hádkám s jistými osobami, což slibovalo sice mnohým účastníkům veselý večer, ale jinak to zase mohlo způsobovati značné rozpaky těm, jichž se tyto pochybné pocty týkaly.
Když tedy doktor Meldrum, ve svém dobře známém klaku s ohrnutou střechou, se objevil na podiu, ozvala se všeobecná otázka: »Kde pak jste sebral ten nalejvák?« tak že okamžitě
